Galerie města Blanska
Galerie města Blanska RSS Feed
 
 
 
 

Výstavy

2015

DAGMAR ŠUBRTOVÁ: SALVE VALE, kurátorka Radoslava Schmelzová (10. 1. – 6. 2. 2015)

Název výstavy odkazuje k místnímu jménu Vallis baptismi – Křtinské údolí (údolí křtu), k němuž se váže legenda, že tu pohané přijímali křest z rukou Cyrila a Metoděje. Poutníci na jedno z nejstarších poutních míst přicházeli po tisících a na skále, u níž odkládali poutnické hole, je vítal latinský nápis „Salve“ (Buď zdráv) a pozdrav „Vale“ na rozloučenou.

Autorka pro instalaci zvolila site specific přístup. Součástí výstavy byl i průzkum okolí Blanska. Jako určující nakonec ukázala několikahodinová návštěva lokality, Býčí Skály, jeskyně, kde první paprsek slunce vstoupí do Předsíně o jarní rovnodennosti po půl roce „tmy“.

Instalace Dáši Šubrtové evokovala záhrobní chrám. Tmavá část v hlavní prostoře galerie odhalovala, jen díky skromnému osvětlení, instalaci sloupů, dále sochy vejce, madony a dvojčat (Válovek). Menší výstavní sál byl napoak naplněn intenzivním umělým světlem. Zde byly také instalovány objekty potažené černým sametem s výšivkami hvězd. Šlo o fragmenty jeskyně pomyslně vyňaté z prostoru Býčí skály, kde autorka spatřila hvězdy, v podobě kapek a krystalů kalcitu, jako odpověď na otázku ze starobylého textu pocházejícího z rakve pozdní egyptské doby: Co když je pod zemí hvězdná obloha? Tento text a další texty se kterými autorka pracovala, čerpala z knihy Václava Cílka Orphevs o ponorných řekách. Úryvky odkazují k představě Země jako Velké matky a k obrazu podzemí, v němž je celá hvězdná obloha.

Vstupem do instalace jsme obrazně vstoupili do jeskyně, lůna Matky Země, kde se z víru obrazů vynořily fragmenty podzemní paměti a její strážci stíny. Sochařka tu pracovla s archetypy, které nikdy nebyly jednoduchými a přímými modely umění, ale od začátku tvorby jako původní formy působí.

Mýtopoetická konstrukce podzemní paměti Dagmar Šubrtové vytvořená z kontrastu světla a tmy, strohých tvarů skulptur a pracných ručně vyšitých bílých bodů (hvězd) do velkých formátů sametu pokládala návštěvníkům otázku, jaké obsahy a znaky z podzemní temnoty umělkyně „vynáší na světlo“.

Radoslava Schmelzová (upraveno)

TOMÁŠ POLCAR: Šířka výška hloubka, kurátorka Lucie Šiklová (14. 2. – 11. 3. 2015)

Tomáš Polcar patří do umělecké generace, která výrazně vystoupila v 90. letech minulého století.

Tři rozměry v názvu odkazují na prostor. Dimenze Tomáše Polcara však nejsou striktně vymezeny umístěním v trojosé soustavě. Do šířky, vysoko, hluboko. Lyrické ve svém slovním vyjádření v sobě nesou rozměr navíc: přesah.

Výstava v Blansku akcentovala z Polcarovy tvorby prostor a s ním spojenou představu krajiny.

Tvorba Tomáše Polcara se vyvíjí v tematických cyklech, z nich v Blansku představil cyklus Hnití plodí žití (2008), který se vztahuje ke krajině a jejímu plynutí ve věčném koloběhu proměn. Vrcholem cyklu jsou velkoformátové monochromní obrazy, zachycující příchod bouře do kraje, její řádění a postupné odcházení do klidu. Cyklus Sóma (2012 – 13) inspirovala buňka včelího plástu. Zaměřuje se na její tvar, jím tvořenou síť, vztahy části a celku, vznik a rozpadání, plnost a prázdnotu. S otázkou plnosti a prázdnoty se po zdánlivě konstruktivní vsuvce opět přibližuje ke krajině. Nejnovější obrazy Rezonance (2014) přímo navazují na Sómu. Rezonančním tématem je šestiúhelník. Zprvu převažují geometrické kompozice, ale v závěru cyklu se opět dostává do prostoru symbolické krajiny. Na velkých formátech se přibližuje uvolněnému stylu z cyklu Hnití plodí žití. Geometrie ustupuje expresi, šestiúhelník se v abstraktních krajinách vynořuje jako záchytný prvek, mnohdy pouze v tušeném náznaku. Sochařskou tvorbu zastupuje monumentální kruhový objekt Kyklos (2013) z pohledového betonu a dosud nevystavené sochy, vycházející z cyklu Soma. Syrovost užitého materiálu a jeho lakonické zpracování spolu se znakovostí nabízející archetypální konotace.

Prostor Tomáše Polcara se tak stává prostorem pro probouzení citlivosti a kladení si otázek, a vyvádí jak umělce samého, tak diváka z možného ohrožení současnou duševní letargií.

Lucie Šiklová, kurátorka výstavy (kráceno)

MICHAL RITTSTEIN: Zasněný traktorista (21. 3. – 17. 4. 2015)

Patří k nejvýznamnějším představitelům expresivní figurální malby. Dílo Michaela Rittsteina, malíře, grafika a ilustrátora je výtvarné i laické veřejnosti dobře známo, ostatně je zpracováno i v četných výtvarných publikacích. Charakteristické pro jeho práci je výrazová nadsázka, tvarová deformace, nezaměnitelný kolorit, groteskní děje, sarkasmus a vtip, ale i děsivé vize ze směřování konzumní společnosti a její fetišizace. Michael Rittstein se věnuje i prostorovým instalacím, kresbě, ilustracím

a volné grafice. Od roku 2001 vede ateliér malby AVU v Praze. Na výstavě v Blansku představil zcela nová velkoformátová díla. Plátny se proplétal motiv traktoru a snů traktoristy, jako vzpomínky na venkov malířova dětství i aktuálně žitého prostředí venkova.

ZAHRADY, kurátorský projekt Olgy Fryčové Hořavové a Jany Písaříkové (25. 4. – 27. 5. 2015)

Vystavující autoři: Jan Karpíšek, Martin Zálešák, Vladimír Kokolia, Jitka Válová, Eva Juračková, Lukáš Karbus, Ivana Hejduková, Eugenio Percossi, Olga Fryčová Hořavová

Zahradničení se v posledních letech těší značné oblibě a zahradník, ještě nedávno živočišný druh na vyhynutí, se najednou objevuje i tam, kde bychom ho nečekali. Čile sází rajčata na balkónech panelových domů, guerillově okupuje plochy městských periferií a brownfieldů. Téma ekozahradničení, permakultury

a biopotravin už není jen “obsesí” zapřísáhlých ekologů, ale obecně rozšířeným trendem, lépe řečeno nutností a touhou vrátit se k přirozenějšímu stavu věcí.

Autoři, kteří představili svou tvorbu na výstavě Zahrady patří mezi zahradníky, nebo při nejmenším mají k zahradničení svébytný vztah, jako k jakémusi archetypu přirozeného života. Je to pro ně dobrodružná cesta ke kořenům, k zemi, k humusu, k přírodním cyklům, živlům a i k sobě samým. S oblibou sledují procesy růstu, zrání a tlení. Jsou fascinováni barevností květin, organickými tvary ovoce a zeleniny, korunami stromů i všude prorůstajícím plevelem. Zahrady tak volně prorůstají jejich uměleckou činností a splývají s ní v jedno. Vyjímku mezi vystavujícími tvořily kresby lilií Jitky Válové, která zde vystavovala, jako jediná již nežijící autorka, která zahradnicí nikdy nebyla. Co nás přimělo k vystavení tohoto cyklu bylo, že lilie

a pohled oknem do zahrady byly poslední motivy jejích kreseb, kterým přičítala velký význam.

Součástí výstavy byla řada doprovodných programů pro dospělé a děti. Tím jsme chtěli podpořit

a rozvíjet aktivní vztah k zahradám, přírodě, dále k tématu růstu, zakořenění a cykličnosti, jako důležité metafoře s obecnou platností.

VLADIMÍR KOKOLIA a KAREL PIVOŇKA: Myšlenky spatřené (6. 6. – 10. 7. 2015)

Myšlenky spatřené jsou společnou výstavou Vladimíra Kokolii a Karla Pivoňky. Se svou tvorbou se vzájemně seznámili v letech, které Karel strávil jako student ve Vladimírově ateliéru malby na pražské AVU (2005 – 2011). Karel Pivoňka zde představil sérii svých experimentů s „malbou, která se maluje sama.“ Jedná se o sérii „Kapilár“, ve kterých barevná hmota volně stoupá průduchy v umělohmotných plástech. Je to proměnlivý proces připomínající fyzikální chování vody v útrobách země, která je často schopná stoupat i několik desítek metrů. Vedle těchto kapilárních útvarů také představil vlastní grafické techniky: tzv „voskotisky“ a voskové objekty. Pivoňkova tvorba nese náznaky domácí invenčnosti.

Je pro ni vlastní touha pro experimentování a fascinace procesem na místo konečného tvaru, který i v okamžiku, kdy je možné považovat dílo za dokončené, dále žije a proměňuje se, což je často dané nestabilními materiály, které si autor vybírá. V jeho tvorbě lze také tušit vlivy dálnovýchodní kultury, což může být dáno faktem, že občasně pobývá se svou rodinou na ostrově Jokohama.

Kokoliovi malby měnící se v průběhu pozorování od plošných pláten do hloubkových prostorů tentokrát zůstaly z větší části zavřené v depozitu galerie. Na místo nich jsme se s autorem rozhodli vystavit maloformátové a jednu velkoformátovou kresbu. Podobně, jako jeho malby, navozuje po chvíli pozorného sledování dojem prostorovosti. Specifickou součástí výstavy byly kresebné studie cizích obrazů, které autor průběžně zaznamenává, snad ve svém pokušení „vyrovnat se s obrazy.“

Myšlenky spatřené byly výstavou, která ve velké míře odmítá „výstavní estetiku“. Nelze se jí zcela vyhnout, ale v procesu příprav jsme dospěli do stavu, kdy jsme s velkou mírou pečlivosti instalovali nedbalost a nenucenost.

PAPERBACK  2 ( 12. 9. – 9. 10. 2015)

Kurátorka: Julie Kačerovská

Vystavující: Julie Kačerovská, Tomáš Rybníček, Jan Slivka, Veronika Horáková Zábršová, Kateřina Zemanová

Host: Kateřina Pěkná

Výstava je druhým představením aktuální tvorby členů skupiny Paperback, seskupení, jež se zformovalo z absolventů někdejšího Ateliéru papír a kniha na Fakultě výtvarných umění VUT v Brně. Z tohoto ateliéru, jenž založil a po léta vedl doc. dr. Jiří H. Kocman, si “Paperbackové” odnesli zaujetí pro konceptuální experimenty s médiem papíru a knihy, a nacházejí i nadále ve své tvorbě v těchto platformách inspiraci a nové možnosti výtvarného pojednání.

Michal Kindernay (17. 10. – 13. 11. 2015)

Patří k předním českým tvůrcům interaktivního videa. Je autorem videoinstalací, videoperformancí, a interaktivních aplikací, využívajících senzorické vstupy. Výstupem jeho projektů často bývají audiovizuální instalace, které propojují umění, technologii a vědu. Často se dotýká témat ekologie a skrze aplikování technologických přístupů ve vztahu k přírodě přináší reflexi prostředí kolem nás. Svou uměleckou tvorbu mezioborově propojuje u řady mezinárodních kooperativních projektů (Alotof – A laboratory on the open fields, Time inventors Kabinet, apod.)

Vzhledem k tomu, že se Kindernay prezentuje převážně na festivalech, skupinových výstavách a mezioborových projektech, které nemají delšího trvání nebo formu veřejného výstupu, rozhodli jsme se mu nabídnout poměrně velké prostory blanenské galerie s přesvědčením, že nás čeká neotřelá a detailně propracovaná instalace ušitá na míru.

Miloslav Sonny Halas (21. 11. – ?. ?. 2016)

Kurátorka Jana Písaříková

Sonny Miloslav Halas je řazen do skupiny konceptuálních umělců brněnského okruhu (J. Valoch, J.H.Kocman, D. Chatrný). Vyučený elektrikář silnoproudu; umělec – autodidakt – měl neuvěřitelně široký záběr uměleckých aktivit – od grafiky, přes malbu až po participativní projekty a originální umělecké akce, které volně prorůstaly jeho životem.

V kurátorském projektu připraveném pro Galerii města Blanska bych se ráda zaměřila na aktivní spolupráci se SPSH. S jejich pomocí představíme Sonnyho umělecké akce, hudební partitury, divadelní představení a další řadu hraničních projektů, ve kterých si Sonny Halas subverzivně pohrával s analytickým jazykem vlastním vědeckému výzkumu.

Kurátorský projekt nejen reflektuje performativní tvorbu tohoto autora, ale zabývá se i modely, ve kterých je distribuována. Jeho umělecká činnost dokazuje, že odkaz umělce žije ve dvou rovinách – jako předmět uměleckých sbírek a historiografických výzkumů, ale také ve formě svého tradování. Zajímají mě způsoby, kterými lze zpřítomnit uměleckou činnost zesnulého autora ve spolupráci s pamětníky a příznivci jeho tvorby. Jaký je vztah mezi dokumentací, mýtizací a subjektivními příběhy, které tuto tvorbu obestírají a dokreslují? Jak lze v rámci kurátorské praxe nakládat s metodou orální historie?

K tomuto projektu mě přivádí můj dlouhodobý zájem o téma archivace a re-interpratace performativních děl, které zpracovávám ve svém doktorandském výzkumu.

2014

JIŘÍ POLÁŠEK: obrazy a …  Jiřího Poláška (11. 1. – 7. 2. 2014)

Jiří Polášek – divadelní režisér, grafik, malíř, designér. Vyjímečná osobnost kulturního života v Blansku. Patřil k prvním, kteří v Blansku od šedesátých let (1966) připravovali výstavy současného umění. Výrazně vyniká svými teoretickými znalostmi v oblasti kultury, tvůrčím záběrem v minulosti i stálou intenzivní malířskou tvorbou. Výstava představila zejména jeho aktuální tvorbu. První, velká místnost galerie byla věnována, až na jeden, obrazům z posledních dvou let 2012 – 2013, v druhé měl i díla starší. Obrazy byly doplněny krátkými texty pana malíře.

V průběhu výstavy měli návštěvníci možnost shlédnout dokument o Jiřím Poláškovi „O dveřích bez domu

a bulváru za oknem – lyrický konstruktivista Jiří Polášek“, který o něm natočili Jan a Radek Popelkovi

v roce 2013. Film je první z cyklu nejen o blanenských osobnostech Živá paměť .

MICHAL CZINEGE: Look what I found (15. 2. – 14. 3. 2014)

Michal Czinege patří mezi nejvýraznější představitele malířské školy Ivana Czudaie.

Název výstavy„Look What I Found“ „Podívej, co jsem našel“, naznačuje, že Czinegeho obrazy nejsou malované na efekt a okouzlení diváka, ale jsou soustředěně objevovanou krajinou, kterou je malíř plně zaujat. Na výstavě představil dvě desítky nejnovějších obrazů, které prezentují poslední vývoj jeho tvorby. Těžištěm výstavy bylo 7 Hlav – anonymních portrétů stříkaných akrylovou barvou na monumentální formáty pláten. Autor pracoval s fotografickou předlohou z časopisů z 50. let. Tváře lidí ze skupinových fotografií upravil na počítači. Digitální manipulace, barevné filtry a další zásahy nebyly jen neviditelnými pomocníky pro koncipování malby, ale jsou i přiznanou součástí výsledné podoby plátna. Klasické pravoúhlé formáty doplnil nepravidelně tvarovanými malbami, evokujícími vystřihnuté figury.

Nástěnná instalace z vystřihnutých“ postav byla krokem přesahujícím rámec malby k jiným médiím, které si autor ověřil již dříve v podobě prostorové instalace v projektu Double Scapes v trnavské synagoze v roce 2007. V malé místnosti vystavil obdobně zpracovaná plátna. Motivem však byly texty, které se digitálním procesem staly těžko čitelné a tvořily spíše zvláštní struktury. Výjimku tvořil obraz, který propojil vystavené malby tím, že šlo o plátno, které krylo stěnu v ateliéru a také tvořilo rozšířenou plochu pro zkoušení odstínů barev a typů nástřiků v průběhu práce na malbách. Takto nezáměrně vzniklé plátno Czinege napnul

a vystavil spolu s velmi precizně cizelovanými malbami. Všechny motivy tváří, těl a textů bylo možné

ve stříkaných objemech spíše než vidět, tak tušit.

JANA ŽELIBSKÁ: Kus země (22. 3. – 18. 4. 2014)

kurátorky: Lucia Gregorová a Vladimíra Büngerová

Výstava byla připravena ve spolupráci se Slovenskou národní galerií v Bratislavě, která ji původně připravena pro výstavní prostory na zámku Zvolen. Jana Želibská patří k progresivní generaci akčních

a konceptuálních umělců, kteří vstoupili na československou výtvarnou scénu v 60. letech 20. století. Výstava byla postavená na dokumentaci performancí a akcí v krajinném prostředí, dále na konceptuálních dílech a projektech s výstupy ve fotografii, dokumentech a objektech.

Kurátorky napsaly: V období, keď vznikali diela v krajine, patrila autorka k neoficiálnej výtvarnej scéne, ktorej protagonisti mali počas normalizácie veľmi obmedzené možnosti prezentácie v oficiálnych výstavných priestoroch galérií. Tvorba mimo hraníc galérií a „únik“ do prírody a k prírode poskytla Jane Želibskej

a ostatným neoficiálnym výtvarníkom slobodný priestor pre iné možnosti kreativity a sebarealizácie aj

v duchu súdobých medzinárodných umeleckých trendov dematerializovaného umenia a nových medií neoavantgardy. Tento mentálny „únik“ z kontrolovaného mestského priestoru do otvorenej krajiny súvisel aj s dobovými tendenciami vo filozofii a ekologickým myslením v kultúre a umení, ktoré hľadalo prapôvodné východiská kultúry, umenia a spoločnosti v návratoch k prírode.

Banzai, Mistře! (3. 5. – 30. 5. 2014)    

Výstava byla poctou významnému akademickému malíři Jiřímu Načeradskému k jeho nedožitým 75. narozeninám. Profesor Načeradský patřil v 60. letech k nejvýraznějším představitelům hnutí Nová figurace

a svou dlouholetou tvorbou aktivně ovlivňoval nejen umělecké dění, ale i své studenty až do současnosti.

Výstava prezentovala výběr 21 žáků, kteří absolvovali ateliér Monumentální malby AVU v Praze nebo ateliér Figurální malby FaVU VUT v Brně, kde Jiří Načeradský působil celkem 10 let.

Tvorbu žáků profesora Načeradského spojují především figurální motivy a práce s velkými formáty.

V jejich dílech mohli návštěvníci objevovat stopy velkého učitele, hranici mezi inspirací a vlastní originální cestou v dílech Josefa Bolfa (AVU), Romana Trabury (AVU), Lubomíra Typlta (FaVU, Německo), Zbyňka Sedleckého (FaVU, AVU), Dana Trantiny (AVU), Micla (AVU), Romana Šafránka (AVU), Elišky Jakubíčkové (AVU), Ireny Křivánkové (FaVU), Marty Morice (FaVU), Jany Kasalové (FaVU), Dity Perrier (FaVU), Báry Lungové (FaVU), Lenky Pilařové (FaVU), Jana Spěváčka (FaVu), Lukáše Orlity (FaVU), Pavla Matysky (FaVU), Jiřího Kuděly (FaVU), Libora Veselého (FaVU, AVU), Milana Kubeše (FaVU) nebo Jiřího Pikouse (FaVU).

Výstavu doplnily i krátké texty a vzpomínky Načeradského žáků, reflektující vliv učitele na jejich tvorbu, včetně vysvětlení jeho oblíbeného pokřiku „Banzai, Mistře!“

ČESTMÍR SUŠKA: Ocelové skulptury a tisky z let 2005- 2014 (7. 6. – 11. 7. 2014)     

Výstava v Galerii města Blanska zahrnovala výběr z autorových ocelových skulptur a tisků na papíře z let 2005 – 2014. Nejstarší práce vznikly během Suškových pobytů ve Vermont Studio Center v USA v letech 2005 – 2006 a další v jeho studiu v Praze – Řeporyjích. Bylo to velmi intenzivní období, kdy Suška vytvářel skulptury vyřezáváním plazmovým hořákem z rozměrných kovových cisteren. Některé práce byly inspirovány háčkovanými dečkami a krajkami našich prababiček, jiné vzory záclon nebo tapet a další připomínaly struktury nanotrubek. Suška prořezáváním a rozřezáváním recykluje vyhozené nádoby. Recykluje také vyřezané tvary, opakující se motivy čtverců, trojúhelníků, šupin, okvětních lístků …

z jejich opětovného svaření vznikají nové objekty předem daných tvarů, které Suška musel takřka detektivní metodou vystopovat. Další práce vznikaly rozřezáním kovových cisteren a jejich opětovným skládáním

v převrácené pozici, některé z nich pracují s figurálními motivy.

Výstavu v Galerii města Blanska doplňují tisky na papíře, které vznikaly zachycením procesu rezavění. Autor je nazývá rezotisky a jsou to záznamy instalací vyřezaných ocelových kusů na podlaze Suškova studia.

Součástí výstavy byla monumentální skulptura „Ocelot“ instalovaná před vstupem do galerie, která zde byla instalována až do poloviny září 2014.

KRYSTALIZACE, kurátorský projekt Radka Čáka a Martina Fišra (6. 9. – 8. 10. 2014)

Zastoupení autoři: Oldřich Bystřický, Martin Fišr, Matyáš Chochola, Dita Klicnarová, Šárka Koudelová, Ondřej Maleček, Jiří Thýn, Lenka Vítková, Matěj Smetana

Přírodní krystaly jsou jedinečný jev, oceňovány nejenom kvůli své vzácnosti, ale také kvůli kombinaci optických vlastností, geometrie a řádu. Krystaly se samozřejmě objevují i v umění a v posledních dekádách snad ještě více, než kdy jindy.

Na výstavě v Galerii města Blanska byl vystaven skromný průřez možnostmi jak s krystalem pracovat. Každý z vybraných umělců k tématu přistupuje způsobem blízkým jeho vlastnímu vizuálnímu slovníku

a u každého je také odlišná hladina důležitosti a čitelnosti tématu.

Různorodost pojetí vychází z mnohovýznamovosti krystalu samotného. Možností interpretace je více než faset na dobře vybroušeném briliantu.

Motiv krystalu zde byl ztvárňován z mnoha stran – od výtvarné reflexe sběratele krystalů v instalaci Dity Klicnarové, přes nástěnnou malbu Ondřeje Malečka vytvořenou přímo pro výstavní prostory blanenské galerie, plátno s názvem Ametyst Lenky Vítkové, objekty Matyáše Chocholy – zejména ty z lepených zrcadel, křehké, trčící do prostoru a balancující na malých základnách, evokovaly vlastnosti krystalů, subtilní kresby a obrazy Šárky Koudelové, instalaci Oldřicha Bystřického, až po projekci animace geometrické – krystalické mřížky Matěje Smetany a fotografie kubistických hlav Jiřího Thýna.

PAVEL KORBIČKA & LUCIE VÍTKOVÁ: Interference (18. 10. – 19. 11. 2014)

Duo Pavel Korbička a Lucie Vítková se na výtvarné i hudební scéně dosud objevili s projekty Akustické obrazy a Medialog. Akustické obrazy jsou společným mezioborovým projektem sochaře Pavla Korbičky

a hudebnice Lucie Vítkové, jehož cílem je vizualizovat zvuk. Prostředkem k tomu byly speciálně sestrojené strunné nástroje. …

Výstava připravená pro Galerii města Blanska představila zcela nový typ Akustických obrazů, vytvořených přímo pro tyto prostory a její klíčová místa, v podobě třech monumentálních zvukově-obrazových projekcí. Pro novou modifikaci projektu, autoři zvolili název Interference.

Na základě dispozic galerie autoři vybrali tři místa, kde byla napnuta ocelová lanka, která oproti předchozím Akustickým obrazům nebyla napuštěna razítkovou barvou, nýbrž na ně byla připevněna kamera, snímající konkrétní části prostoru. Při následné hudební produkci byl snímaný obraz rozechvíván, nahráván a ve výsledné instalaci promítnut zpět na svoje místo vzniku. Do přítomné reality galerijního prostoru tak vstoupil jeho minulý modifikovaný odraz, v propojení se zvukovou stopou, odrážející hrací a pohybové impulsy performerky.

KW + Q:  Kapitoly  (29. 11. – 31. 12. 2014)

                Paula

                Ghosts

                Stories with names

Escape to Nowhere

Výtvarný umělec Igor Korpaczewski používá svou značku KW již od konce 80. let. Hlavním důvodem byla snaha oddělit jméno od díla, které by se mělo prezentovat jen svou kvalitou a kontinuitou názoru. Po roce 2000 začal ve velké míře realizovat instalace v módu „expandované malby“, které důrazně pracovaly

s konkrétním prostorem. Pro tyto projekty „upgradeoval“ svou značku na Q: .

Výstava v Galerii města Blanska představila práce ze tří tematických okruhů, které zde KW nazval Kapitoly. Čtvrtá Kapitola tvořila výjimku z jinak malířské výstavy. Byla tvořena instalací Escape to newhere (Únik

do prázdna), které byla věnována samostatná místnost galerie.

První Kapitolou byla série Paula, což jsou portréty umělcovy ženy různé formátem, pojetím i časem vzniku. Druhá Kapitola byla obrazová část výstavy Ghosts (Duchové), kterou KW realizoval v pražské Drdova Gallery v minulém roce. Třetí Kapitolou bylo několik prací z dlouhodobé koncepční série Stories with names — tedy portrétů s příběhem, jako například Lovec duchů (portrét umělce Františka Skály) z roku 1998. Čtvrtou Kapitolou, byla již zmíněná obrazová instalace s dystopickým námětem i názvem — Escape to nowhere. Mottem této instalace bylo: „Když se budeme starat jen o to, co můžeme získat, zapomeneme

na to, co můžeme ztratit…“.

2013

EVA KOŤÁTKOVÁ: ŘEČ

dobíhající z roku 2012, do 9. 1. 2013

Ve výstavním projektu, který byl vytvořen přímo pro prostory galerie, se Eva Koťátková zabývala různými typy dorozumívání a komunikace. První část výstavy prezentovala tvarově různorodé objekty – pódia (ležící panely, konstrukce se závěsy) demonstrující různé typy řeči. Druhá část výstavy se skládala z nástěnných koláží zabývajících se způsobem mocenského a společenského formování psychiky dítěte.

KRIŠTOF KINTERA: NERVOUS

19.1. – 20.2. 2013

Do Blanska Kintera zamířil s výběrem soch a objektů nemechanického charakteru. Zajímavostí výstavy byla prezentace skic a kreseb. Prostor galerie tak nabyl na charakteru dvou vzájemně propojených prostředí: zadní místnost se proměnila v “místo idejí”, byla zaplněná připravnými skicami k sochám, doplněná o video-dokument zobrazující autora při práci v jeho ateliéru, ve čtvrtém patře panelového domu. V předním, hlavním prostoru galerie se pak prezentoval výběr Kinterovy tvorby z posledních dvou let. Na prostorové koncepci výstavy Kintera spolupracoval s kurátorem Jiřím Ptáčkem. Ten pak ve svém úvodním slově provedl zajímavý typologický rozbor Kinterova díla, ve které jeho tvorbu rozdělil do kategorií: Něco, Oživlé předměty, Mechanické bytosti, Spotřebiče a Produktivní katastrofy.

Kurátorský projekt Jany Písaříkové a Tomáše Hodbodě: KRAJ-JINNÉ MEZE (2.3. – 27.3. 2013)

Koncepce výstavy vznikla ve spolupráci Jany Písaříkové a Tomáše Hodbodě (laureátů ceny pro začínající kurátory: Stipendium Radislava Matuštíka, 2010, Galerie města Bratislavy). V hledáčku jejich pozornosti se ocitlo téma krajiny s přesahy k interpretacím klasického žánru krajinomalby. Cílem kurátorů bylo ptát se po limitech a nových výzvách, které toto obšírné a tradiční téma nabízí. Kromě místní krajiny Blanenska, výstava reflektovala obecné významy krajiny v jejím mystickém, kulturním, ikonografickém a ekologickém rozměru. Mezi vystavujícími autory byli: Oldřich Morys, Marek Hlaváč, Barbora Trnková a Tomáš Javůrek, Martin Salajka, Tomáš Hodboď, Samuel Paučo. Na výstavě se uplatnil široký výběr uměleckých médií od malby, přes video, audio instalaci až po autorskou knihu a multimédia.

VASIL ARTAMONOV, ALEXEJ KLYUYKOV: ŽÁNR (6.4. – 30.4. 2013)

Host: Tomáš Pilař

Výstava Žánr Vasila Artamonova a Alexeye Klyuykova představila, až na výjimky, práce z posledních několika let. Paralelně s jinými projekty (realizovanými často v širší skupině pod názvem P.O.L.E.) rozvíjeli autoři linii malířských sérií, zabývající se nejrůznějšími malířskými žánry. Výstava tak zahrnovala sérii plenérových krajin, řadu zátiší, ale i práce žánrové vymezení lehce překračující, častým motivem byly ironizující glosy socialistického realismu, přivlastňování si jeho formálních výtvarných projevů. Výrazným prvekm výstavy byl i způsob její instalace, pohybující se na hranici muzeální a sektářské estetiky. Hostem výstavy byl malíř Tomáš Pilař experimentující s různorodými formálními postupy ve vztahu k zobrazování přírodnin.

JAN ŠRÁMEK A VERONIKA VLKOVÁ: KOUZLO ZAPOMNĚTLIVOSTI (11.5. – 7.6. 2013)

host: Martin Búřil

Kouzlo zapomnětlivosti bylo třetím společným galerijním projektem výtvarníků Veroniky Vlkové a Jana Šrámka. Instalace se odvíjela od volného způsobu uvažování nad scénami, které jsou odvozeny od jednotlivých akvarelů nebo tisků, a poprvé ve společném počinu většinou vycházejí z překreslování existujících předobrazů reality. Sdělení výstavy – baladické vyprávění tajuplného příběhu, ve kterém se mísí atributy mytologického/bezčasého a moderního/současného světa – získává v jistém ohledu ráz antropologické, „národopisné“ studie prostředí Krymu a současně se stává studiem tvorby „přírodního muže“ sociálních plastik Josepha Beuyse.

BARBORA LUNGOVÁ: KÁNON (15.6. – 12.7. 2013)

Série obrazů byla, dle slov autorky, vytvořena s myšlenkou na provázanost sadismu a dokonalé krásy – notabene mužské krásy. Ta je v některých obrazech znázorněna jako něco, co je potřeba stvořit jako sochu – ale s materiálem z masa a kostí. Není jisté, kdo má v obrazech převahu, zda muži nebo ženy. Malba nebo obraz je zde záminkou pro neustálé variace na zobrazování mužského těla, erotický patos je (možná) odlehčen pro jistotu absurditou a ironičností situací. Tento typ malování není úplně tím, co by plulo na vlnách současných trendů konceptuální malby a sílícího neoformalismu. Čím déle autorka maluje, tím stejně je v obrazech příběhu a odkazů k zastaralým, kýčovitým a překonaným obdobím jako např. symbolismu či české secesi. Ideální představa instalace výstavy: v zámeckých interiérech s masivními zlatými rámy. V mnoha aspektech je tato malba neohrabaná a přesto se opovážlivě dovolává ke vznešeným žánrům minulých věků.

STANISLAV F. MŰLLER: PŘENOS (7. 9. – 4. 10. 2013)

Stanislav F. Müller vytváří svá díla za pomocí strojů, například: portálového jeřábu, soustruhu, frézy, horizontální obrážečky, vrtačky, ždímačkou, bagrem, dále také elektronikou – mobilem, zvonkem … což souvisí i s tím, že je původní profesí strojař.

V blanenské galerii vystavuje umělecká díla „vyrobená“ pomocí horizontálního karuselu v ČKD Blansko.

Je zajímavostí, že jde o jeden z největších karuselů v ČR. Dvě monumentální malby nainstaloval v prostoru velké místnosti galerie. Instalaci doplnil videozáznamem vzniku malby – v zadní malé místnosti galerie, fotografiemi a samotným malířským nástojem, který byl uchycen na karuselu. Vznikla tak velmi komplexní instalace.

JIŘÍ FRANTA a DAVID BÖHM: EPICENTRUM (12. 10. – 13. 11. 2013)

Výstava Epicentrum, vznikla konkrétně pro prostory blanenské galerie, a které zároveň výrazně transformuje, představuje v mnoha ohledech rozšíření a obohacení uměleckých strategií těchto dvou autorů. Mezi základní složky této výstavy bychom pak mohli zařadit okamžik znejistění a překvapení, prvky narativní hravosti a dialektiku kontrastů. Instalace působila mnoha médii – kresba, expresivní cákance barvy, vzniklé explozí nafukovacích balónků naplněných barvou, razantním zvukem, který se vychrlil z ticha a zase se do něj ztratil, 57 sochařskými objekty a vstupním temným tunelem, v němž blikal stroboskop. To vše se v samotném návštěvníkovi mělo přetavit v jedinečný silný dojem z výstavy.

VÁCLAV STRATIL, MARTIN VONGREJ, PETR STROUHAL: 25 MILIÓNŮ ČAR (23. 11. – 20. 12. 2013)

Václav Stratil (CZ) = kresby. Petr Strouhal (CZ) = fotografie. Martin Vongrej (SK) = prostorová instalace. Jiří Ptáček (CZ) = koncepce. Jiří Ptáček pozval na výstavu Václava Stratila (*1950) a dva mladší výtvarné umělce. V kontemplativní konfiguraci jejich prací sledoval pojmy „vědomí, čas, čára, ruka, opakování“, klíčové jak pro Stratila, tak pro obecnější úvahu o organickém procesu, kterému říkáme vizuální tvorba. Kromě „povinné“ anotace si kurátor přeje zachovat „čtyřhlasné ticho“/„významné mlčení“.

Minimalistická instalace děl, silně kontrastovala s předchozí výstavou.

2012

TRI ŠTVRTÝ   (14. 1. – 16. 2.)

www.resculpture.sk

Kurátorský projekt Evy Masarykové a Olgy Hořavové

Výstava TRI ŠTVRTÝ představí čtveřici sochařek a sochaře – absolventů ateliéru Socha a prostor Jozefa Jankoviče na VŠVU v Bratislavě. Karin Patúcová a Eva Masaryková absolvovali u pedagoga koncem 90. let, Martin Kubina a Martina Matúšová – Zimanová o desetiletí později. V roce 2008 založili občanské sdružení Cabeza Colectiva (Kolektivní hlava) na podporu slovenského sochařství a v roce 2010 OZ Resculpture.sk, Asociáciu sochárov. Působí v Bratislavě. Jejich tvorba se pohybuje od kresby a malby k objektu, monumentální skulptuře, land artovým intervencím, site-specific instalaci, videu, video-objektu a video-instalaci. Na výstavě v Galerii města Blanska se setkáte s jejich nejsoučasnější tvorbou, která v sobě skrývá figurální motiv, krajinu, promlouvá řečí minimalistického symbolu i jazykem filmu.

JÁN VASILKO: PĚTILETKA   (25. 2. – 23. 3.)

hostka: Monika Vrancová

www.janvasilko.com

Vasilkova malba se dlouhodobě drží vyhraněného výtvarného programu, vycházejícího z „romantického“ nadšení pro výrobní a užitkové stroje, různé mechanismy, výrobní haly a roboty. „Stroje“ ve Vasilkových obrazech plní funkci hrdinů příběhů, nositelů ideologických či filosofických odkazů a symbolů. Důležitým momentem je absurdita ve „frankensteinovské“ výměně rolí člověka a jeho výtvoru – neživého mechanického předmětu. Autor se v rámci tohoto „transformačního“ procesu neustále volně pohrává s klasickou ikonografií, přičem využívá její formální i obsahová dogmata. Vlastní výtvarné provedení malby koresponduje s její technicistní námětovou základnou. Dominuje její extrémně čistý rukopis, geometrická přesnost linie, čisté plochy tvořící jasné kompozice a utlumená barevnost. V posledních pracích přechází ke grafičtějšímu vyjádření, malba se stává téměř monochromatická a založená především na lineárních vztazích. Vasilkův svébytný vztah ke „starým či novým strojům a zemědělským mechanismům“ svého času vyústil i do založení Strany Železných spolu s podobným „utopickým romantikem“ Petrom Králikom. (Diana Majdáková)

MATĚJ SMETANA   (31. 3. – 25. 4.)

www.matejsmetana.com

Matěj Smetana vystudoval FaVU v Brně v ateliérech Malířství 3 Petra Kvíčaly a Intermédia. V současné době je doktorandem katedry intermedií a multimedií na VŠVU v Bratislavě.
Umění Matěje Smetany má některé příznaky, které provázejí vědecké objevy. Je to vytrvalost, radost z přesnosti, uplatňování známých vzorců za okolností, za nichž jejich působení dosud nikdo neprověřil, a touha podívat se na něco, co ještě nikdo neviděl. (Lenka Vítková)
Současná výstava shrnuje jeho zájem o hvězdy, ať už je vnímáme jako znaky, optické klamy nebo tělesa s apokalyptickým potenciálem.

Satyrykon 2011  (5. 5. – 31. 5.)

www.satyrykon.pl

Výstava kresleného humoru pořádaná ve spolupráci s polským městem Legnica. Legnický Satyrykon je mimořádnou kulturní událostí reflektovanou i v zahraničí. Akce je pořádána v rámci dobrých meziměstských partnerských vztahů, Legnica je partnerem města Blanska. Předpokládáme, že pomůže zviditelnit město Blansko a přispěje tak i ke zvýšení cestovního ruchu do města.

Satyrykon  měl zpočátku charakter lokální výstavy wrocławského kresleného humoru organizované Andrzejem Tomiałojćem a Robertem Szecówkou (v roce 1977). V následujících letech se zformoval do celonárodní soutěžní výstavy. Legnice byla prvním a dlouhou dobu jediným polským místem setkání umělců zaměřených na satiru. Bezpochyby má město velký podíl na popularizaci tohoto žánru v Polsku. Od osmdesátých let získal Satyrykon status mezinárodního soutěžního festivalu a je otevřen kreslířům, grafikům, sochařům, grafickým designérům i fotografům z celého světa.

Naposledy Satyrykon hostoval v Blansku v roce 2009, kdy zde byla představena díla z let 1979-2009, šlo tedy o retrospektivní ohlédnutí za třiceti lety úspěšné legnické soutěže.

Letos budou v Galerii města Blanska vystavena díla z loňské přehlídky Satyrykon 2011.

EDUARD OVČÁČEK   (9. 6. – 4. 7.)

V letech 1960 – 2010 se zúčastnil více než 240 společných výstav doma i v zahraničí.

Rozsáhlé dílo Eduarda Ovčáčka zahrnuje malby, plastiky a propalované desky/reliéfy – včetně monumentálních realizací pro interiéry a exteriéry, koláže na papíře i na plátně, frotáže a kresby, grafiku, zejména strukturální tisky, serigrafie, počítačovou grafiku a fotografie – digitálně zpracované a tištěné jako fotografika, instalace a akce v plenéru, vizuální a konkrétní poezii.

V průběhu celého života se věnuje fenoménu a problematice písma. Ovčáček se tak stal nejdůslednějším českým představitelem výtvarného směru zvaného lettrismus.

V současné době se zabývá, zkoumá a zdokonaluje možnosti využití digitální počítačové techniky v serigrafii. Při jejich tvorbě občas využívá své starší náměty zpracované dříve jinou technikou (např.: serigrafie Černá skříňka).

Je zastoupen v mnoha veřejných a soukromých sbírkách, jak v České republice, tak v Evropě, Asii a Americe.

DANIELA BARÁČKOVÁ A PETRA HEROTOVÁ: Black Hill   (8. 9. – 3. 10.)

www.danielabarackova.cz

www.petraherotova.com

Výstava Daniely Baráčkové a Petry Herotové představuje soubor prací s tematickým průsečíkem v obci Černá Hora, kde obě umělkyně v rozdílné době žily. S Černou Horou je pojí životní příběhy se společnými jmenovateli. Daniela zde vyrostla, zatímco Petra se sem na krátkou dobu přistěhovala. Obě nyní žijí každá jinde, ale blízký vztah k této obci je jim společný.

Výstava představuje kresby, malby a videa vytvořené v uplynulých několika letech. Výjimkou je video Legenda Black Hill, které vzniklo přímo pro tuto výstavu jako citace a sebereflexe části jejich dosavadní tvorby, ale také jako specifická „videoprocházka“ po důležitých černohorských místech. Kresby Petry Herotové byly vytvořeny v době, kdy v Černé hoře žila a působila v Galerii Města Blanska. Kresby vznikaly průběžně z její vnitřní potřeby reflektovat svoji vlastní situaci. Daniela Baráčková své malby a videa vytvořila naopak v Praze, kde studovala a žije, se zdravým odstupem a jistou dávkou ironie (sebeironie).

Daniela a Petra jsou spolužačky z pražské VŠUP a v historii jejich umělecké tvorby je i několik společných výstav a spoluprací.

MILOŠ ŠEJN   (13. 10. – 14. 11.)

www.sejn.cz

Miloš Šejn pracuje v oblastech vizuálního umění, performance, zabývá se problematikou vizuálního vnímání a organizuje workshopy, jako je Bohemiae Rosa. Jeho umělecký koncept byl formován od mládí, kdy vykonal množství cest divočinou jako reflexe vnitřní potřeby přiblížit se tajemství přírody a sledování zázračnosti, k níž zde dochází. Od počátku šedesátých let dvacátého století během putování fotografoval, kreslil, sbíral a popisoval svá pozorování přírody. V současnosti učí obor multimédia a souvislostem mezi přírodou a uměním jako přirozeným potřebám mysli a zaměřuje se na okamžité kreativní možnosti vycházející ze vztahů historické humanizované krajiny a celistvé přírody.

Miloš Šejn se podílí na mnoha veřejných a skupinových projektech, symposiích a workshopech. Přednáší, píše texty, eseje, ilustruje knihy, točí filmy. Dále se věnuje multimédiím, kurátorské činnosti a scénografii.

EVA KOŤÁTKOVÁ   (24. 11. – ?. ?. 2013)

Eva Koťátková je mladá umělkyně, která se již v roce 2007 stala laureátkou ceny Jindřicha Chalupeckého. Svým hravým, ale nikoliv povrchním způsobem zkoumá role a pozice člověka v sociálním systému a jeho osobním prostředí, v němž se každodenně pohybuje. Jakýmkoliv vychýlením z rovnovážného stavu se dává do pohybu série kauzalit, která se složitou cestou vrací do nové vyváženosti. Koťátková vidí v divákovi kamaráda, kterého zasvěcuje do svého pestrobarevného, ale přeci v něčem omezovaného světa. Pravidla, rituály, stereotyp nebo izolace brání upřímnému a otevřenému pohledu. Vzhledem k jejímu obecně přenositelnému tématu dětství, školy a skupinového chování je divák snadno vtažen do jejího světa a může se tak projektovat na její místo. Přes rozdílný charakter médií, která používá (kresba, performance, socha, instalace), je její dílo rozpoznatelné svou bezelstností a potlačovaným rošťáctvím. (Markéta Kubačáková)

2011

ALICE NIKITINOVÁ a JAN TURNER: BANÁN NASKLE (11. 12. 2010 – 14. 1. 2011)

Kurátor Jiří Ptáček

Výstava Alice Nikitinové v Blansku se shodou okolností téměř kryje s její finálovou účastí v Ceně Jindřicha Chalupeckého. Tato skutečnost je nejen oceněním jejího talentu, ale také signálem, že i v českém malířství se cosi děje.

Náměty Nikitinové obrazů jsou všední předměty: dopravní značky, papírové krabice, oranžové pracovní vesty, gumáky nebo plastové barely, apod. Nikitinová ovšem v těchto námětech objevuje prostor pro jasný malířský přednes, lapidárně vystavěěnou monumentalitu i pro nadhled, se kterým gumáky parafrázuje dnes již historické hnutí hard edge a pracovními vestami ruskou avantgardu.

Hostem výstavy se stal o generaci starší umělec Jan Turner. Turner se věnuje malbě, objektu a instalaci. Také on často vyhledává všední předměty, aby jejich kombinacemi osahával jejich významový potenciál. Také on k umění přistupuje s odzbrojujícím nadhledem. Na výstavě v Blansku jeho objekty podtrhují pro oba autory společné vyprošťování všedních předmětů z jejich funkcionality a přenesení ze sféry neviditelného do sféry toporně, nepřehlédnutelně přítomného. (Jiří Ptáček)

MICHAL ŠKODA (22. 1. – 16. 2. 2011)

Jihočeský sochař, malíř, fotograf a kurátor Michal Škoda patří k nejpozoruhodnějším a nejosobitějším umělcům střední generace. Škodovým tématem je prostor a vztahy v něm. Jeho objekty, stojící na pomezí architektury a sochařství vybočují ze známých klasifikačních škatulek.
Michal Škoda získal v roce 1997 1. cenu mezinárodní poroty v Pasově v soutěži Junge Kunst, v  letech 1993 – 1996 se zúčastnil sympozií v Německu, USA a Japonsku.

Pracuje se základními geometrickými formami, jejich průniky a obměnami, nabízejícími skoro nekonečnou řadu variant… Škoda nazývá své artefakty objekty a vědomě je ponechává bez názvu. Ať již hledá pro své vyjádření jakoukoliv formu, ač jeho dílo mezitím prochází různými  proměnami, jeho přístupu zůstává vždy cosi bytostně vlastního: architektonické východisko a zaujatost prostorem: samotný prostor se mu stává tématem. http://www.archiweb.cz/news.php?action=show&type=6&id=1347

MILENA DOPITOVÁ (26. 2. – 23. 3. 2011)

www.milenadopitova.cz

Od počátku 90. let vytváří instalace, v nichž zpracovává témata týkající se sociální, tělesné a genderové identity. Ve své práci intuitivně aplikuje metody sociologického výzkumu, v konkrétních projektech se zaměřila např. na fenomény dospívání, stárnutí, smrti, násilí. Její díla lze interpretovat jako výzkumy v oblasti jazyka umění – v jeho funkci definování vztahu jedince a společenských a biologických struktur, do nichž je vsazen. Milena Dopitová je konceptuální umělkyně, která mimo jiné aktivně reflektuje pozici ženy v současné společnosti a kultuře. Jako jediná umělkyně – členka se podílela na aktivitách skupiny Pondělí, založené v roce 1989.

http://vvp.avu.cz/idatum/search/autori-21

ALENA FOUSTKOVÁ (2. 4. – 27. 4. 2011)

www.alenafoustkova.wordpress.com

Alena Foustková je nové jméno na naší aktuální výtvarné scéně – ovšem vystupuje teď již se zralým, vyhraněným názorem, tedy jako zralá umělkyně. Mezitím měla příležitost poznat Kanadu a kulturu jejich prvních obyvatel, Inuitů, ale také sama poznala, jak fungují masová informační média v soudobém světě, u nás dnes stejně jako třeba právě v Kanadě. A určitý postoj, který dnes zaujímá jako umělkyně, reprezentuje velice originální, autentická řešení, která jsou samozřejmě velice mnohoznačná … Na první pohled se svými kolážemi, objekty a instalacemi hlásí k estetice šedesátých a sedmdesátých let, která u nás většinou figurovala pod egidou „nová citlivost“… Její citlivost je ovšem podstatně odlišná – je determinována nejen časovým posunem od té doby, ale především poznáním, aktuální konceptuální, ale v podstatě především společenskou zkušeností – a ta jí brání, aby určité materiály a jejich artikulaci vnímala pouze jako novou estetickou informaci, nové inovované estetické poselství, jak to ještě bylo možné v těch „krásných šedesátých“. (Jiří Valoch)

VLADIMÍR HOUDEK (7. 5. – 1. 6. 2011)

Laureát Ceny kritiky za rok 2010

Vladimír Houdek je pro „sdružení umělců a přátel z akademického okolí“ menším zjevením. Náhle se objevil, stejně rychle jako se během poměrně krátké doby našel. Navážno začal pracovat na svých denních úkolech malíře teprve před necelými třemi roky. Malbu si od počátku nedokáže představit jinak než jako intenzivní proces a nekompromisní expresi, která vyžaduje osobní emocionální investici. Všechny ostatní cesty, které by ho vedly jinam, pryč od romantických ideálů bytostného malíře, zatím zavrhnul…

Charakteristická jsou pro Houdka patetická skoro až „operní“ témata, kolem nichž neustále z různých stran krouží. Důležitý, jakoby nevyhnutelný a obsesivní motiv je na jeho obrazech les, lovecký revír nebo beztvará neproniknutelná houština – entita se zvláštní funkcí. Místo, kterému se lidé instinktivně vyhýbají…Vytváří magické scenérie, které leží na hranici mezi známým a neznámým. (Michal Pěchouček)

PAVLA KAČÍRKOVÁ (11. 6. – 13. 7. 2011)

www.kacirkova.cz

Tvorba Pavly Kačírkové je velice rozmanitá a vystihují ji pojmy odvaha, velkorysost, cit, minimální nebo naopak maximální forma, koncept a hravost. Jednou oblastí její tvorby je práce s klasickými těžkými fyzickými materiály – kámen, sklo, beton, litina, kov… kterými realizuje svá sochařská díla. Zvlášť projekt Křížové cesty a dosud nedokončený projekt Kaplí v okolí Šarova vystihují tuto oblast. Sochy mají jednoduchou jasnou formu, která silně působí v kontextu krajiny. Jednotlivé betonové kříže – svojí jednoduchou a zároveň brutální formou vystihují tíhu kříže, zároveň však i rámují průhled do krajiny a dávají možnost křížem projít. Jiná poloha sochařských prací je rafinovaně hravá, kdy při litinových ovcí kreslí měkké linie oveček kovem, který ponechá v hrubé formě vzniklé litím. U soch je pro Pavlu vždy důležitý kontext, krajinný, či městský, do kterého díla instaluje. Instalace a zvláště video-instalace jsou další oblastí Pavliny tvorby, kdy využívá digitálních médií pro projekce videí, animací, zvukových a hudebních klipů, má též mnoho realizací na poli grafického designu. Zvláštní kapitolu tvoří díla konceptuální, například když digitálně přeformátovala obrazy světového malířství do jednotného formátu A4, nebo když poloprůsvitné obrazy vrství přes sebe, každou vrstvu lehce posune – obraz je před námi stokrát, ale forma je rozmazaná, nečitelná. Princip vrstvení použila i v experimentech se zvukem.

Výstava Pavly Kačírkové by byla obohacena video-projekcí k živé hudbě Martina E. Kyšperského. Dále by v rámci programu galerie byla uspořádaná pouť ke kaplím a křížové cestě do Šarov, čímž bychom se spolupodíleli na oživování krajinně-uměleckého projektu. (Olga Hořavová)

DENISA KRAUSOVÁ (3. 9. – 5. 10. 2011)

kurátorka Petra Herotová

www.denisakrausova.net

Denisa Krausová balancuje mezi současnými malířskými tendencemi s lehkostí malířky, která staví na základech propracované kompozice, nazvětšovaných artefaktů, propletených  s reálnou krajinou, která dává obrazu řád (usadí nás v realitě, místě a času konání dané události)…

Nejaktuálnějšim tématem Denisy Krausové se stává samotné hledání formální stylu malby při zobrazení krajiny, snaha zachytit bujení přírody, růst rostlin, hemžení, život, přičemž si  zachovává subjektivní ráz surreálného světa. (Lucie Berková)

V posledních pěti letech se v malbě věnuji především krajině. Krajina mého okolí je často manipulovaná do bizarní či snové roviny, stává se tak platformou pro osobní příběh. Příběhy, jež jsou v obrazech naznačeny jsou založeny na surreálnem uchopení skutečnosti, kde se podstatou stává vytváření vlastních světů, příběhů, kontextů, v nichž se nejednou sama objevuji jako hlavní aktérka. Důležitým aspektem mé tvorby posledních let je precizní práce s detaily, kresba jako nosný prvek obrazu. (Denisa Krausová)

Výstavu Denisy Krausové zamýšlí Petra Herotová jako projekt Galerie města Blanska, což napomůže i propagaci galerie samotné. K této výstavě je také naplánován workshop za přítomnosti kurátorky nebo autorky.

JAN MERTA (15. 10. – 16. 11. 2011)

Dílo Jana Merty je v prostoru českého současného umění významně přítomné už od druhé poloviny 80. let především v souvislosti s nástupem generace Tvrdohlavých a odborné publikum jej průběžně sleduje se zájmem a respektem… Logikou svého díla patří k těm umělcům, kteří významně přispěli ke změně v chápání umělecké tvorby v našem kontextu…

Tiché a soustředěné kvality Mertovy tvorby jako by zároveň vytvářely určitou bariéru, která brání v hlasitém uznání její výjimečnosti a souměřitelnosti s vrcholnými projevy českého umění dvacátého století. Není totiž ani proklamativní, ani ji nelze jednoznačně zařadit do existenciálního a imaginativního proudu českého malířství, nemá vysloveně expresivní ráz, jenž bývá ztotožňován s esencí moderní malby. Nenaplňuje představu outsiderství, z níž se v posledních letech stalo klišé, ani provokativně neironizuje či nezpochybňuje instituci malířství. Toto dílo stojí na vlastních základech, aniž by se uzavíralo před aktuálními trendy, jichž si všímá tehdy, kdy to má pro autora smysl… Každý jeho obraz je budován zcela samostatně a jeho námět, kompozice, význam i provedení jsou zacíleny k předání zvláštní zprávy, k vybudování svébytného univerza. kráceno (Marek Pokorný)

JOZEF JANKOVIČ (26. 11. 2011- ?.?. 2012)

Vedúca osobnosť moderného slovenského sochárstva, jeho program vyrástol z originálnej syntézy podnetov pop-artu, novej figurácie a nového realizmu a od šesťdesiatych rokov rezonuje v širokom medzinárodnom kontexte. Jeho celoživotné dielo je monumentálnym podobenstvom o človeku, o drámach jeho individuálneho a spoločenského údelu, o odcudzení sebe samému i totalitnej moci v jej najrozmanitejších podobách.

Od roku 1990 pôsobí ako profesor na Vysokej škole výtvarných umení v Bratislave, bol prvým rektorom po zmenách roku 1989.

http://www.osobnosti.sk/index.php?os=zivotopis&ID=58723

Centrom jeho sochárskej, ale aj grafickej tvorby, blízkej novej figurácii, novému realizmu a pop artu, je človek a ľudská figúra. Nová figurácia vznikla koncom 50. rokov 20. storočia v USA. Charakterizuje ju subjektívny spôsob videnia, ukazuje človeka akoby zvnútra, cez jeho prežívanie a existenciálne pocity, nie cez vonkajšiu podobu. Často využíva nadsádzku, zväčšený telesný detail alebo fragment, grotesku, iróniu či sarkazmus.

http://www.umeniezblizka.gmb.sk/sk/gallery/original/15/about